Celý den pak byla jako vyměněná. Test dopadl špatně, ale tím se teď nezabývala. Stále přemýšlela nad tím co se jí stalo v noci. Snažila se o tom najít nějaké informace z internetu a jediné na co přišla byla spánková paralýza a pár zkazků s podobnými zkušenostmi. To ji trochu uklidnilo, že by to snad mohl být jen sen.
Rok na to v březnu o novoluní...
Na to co se Elen stalo před rokem už skoro zapomněla. Ležela v posteli a snažila se usnout, aby byla odpočatá na zkoušky. Dnes ale neusínala sama. Tulila se ke svému příteli Pavlovi, který se k ní nedávno nastěhoval. Spokojeně vedle něj usínala a v mysli jí začínaly vyplouvat obrazy s mořem, pláží a sluncem. Najednou slunce začalo zářit a okolí se ztrácelo ve světle, až všude kolem bylo jen oslepující světlo. Vstala a chtěla ze světla odejít ale po pár krocích narazila na stěnu. Šla podél s rukou na stěně a začínala mít strach. Šla čím dál rychleji, až skoro běžela, ale nemohla najít konec nebo nějaký východ, až se najednou zastavila a s brekem se sesula na zem. Narůstal v ní pocit tísně a samoty až začala křičet. Najednou vše ztmavlo a probudila se zase ve své posteli vedle Pavla. Vzbudila ho a všechno mu celá rozrušená řekla. Pavel ji jen pohladil po tváři a řekl jí že má moc fantazie a živé sny. Čekala víc podpory a důvěry v tom že nelže. Nebyl to sen. Nemohl být. Měla pocit že si o ní myslí že je blázen. Odstrčila ho a snažila se usnout. Ale po tomhle už nemohla spát, tak na to chtěla zase zapomenout.
Další rok, opět o novoluní...
Nějakou dobu poté už zase život běžel po zajetých kolejích. Elen se snažila najít si práci, která by jí vyhovovala. Měla dvě varianty ale věděla, že ať si vybere jakoukoliv, bude proti tomu její matka tak i tak mít námitky.
Přišla unavená a vysílená z pohovoru a jen se svlíkla a zaplula do peřin. Najednou se kolem rozsvítila světla. Myslela si že je to pavel a už na něj chtěla vyletět a vysvětlit mu že je unavená, když zjistila že se nemůže hnout a něco ji drží na místě. I celá místnost byla jiná, nebyla to jejich ložnice. Nebylo tu nic, jen lehátko, ke kterému byla připoutaná. Začalo ji to děsit. Chtěla křičet, ale nemohla. A opět cítila ten chlad. Nad ní se vznášelo světlo, ze kterého se k ní natáhl tenký provázek, a začíná se jí dotýkat na těle od nohou směrem nahoru k hlavě. Začala se vzpírat v poutech ale s hrůzou v očích zjisila, že nemůže nic dělat. Provázek světla se jí teď zastavil před očima, ztenčil se na jakýsi drátek a vydal se jí ke spánku, kde jí lehce prošel kůží a pomalu se jí začal vsouvat dovnitř lebky. Chtěla křičet bolestí a hrůzou ale byla celá strnulá a nemohla. Najednou jí celou projela vlna bolesti a v tom se něco změnilo. Sice pořád byla připoutaná ale už mohla mluvit a tak začala křičet. A světlo pohaslo. Trhla sebou ale byla zase ve své setmělé ložnici. Opět nemohla spát. Pořád ji bolela hlava a měla strach že se to světlo zase vrátí. Snažila se vzbudit Pavla, ale ten spal dál, jakoby se nic nestalo. Byla zoufalá. Nevěděla, co má dělat, tak jen začala vzlykat, schoulila se do klubíčka a podezřívala každý temný kout a každý zvuk z blížícího se nebezpečí. Pavel má asi něco v sobě od těch bytostí, pomyslí si, ve všech něco je, každý jí sleduje...
Pavel se probudil a podíval se na Elen. Nechápal co se s ní děje. Byla celá vyklepaná, schoulená a rozvzlykaná. Snažil se ji uklidnit ale nešlo to."Ty jsi sními spolčen" obvinila ho a podívala se na něj zlým pohledem a začala ho mlátit jako nějaká bláznivá malá holka. "Ty jsi mimozemštan který unáší lidi a způsobuje jim bolest." Pavel na ni jen nechápavě zíral a snažil se s ní normálně mluvit ale nešlo to. Chtěl zavolat její mámně, aby si s Elen promluvil někdo, kdo jí rozumí. Z toho však jen začala víc šílet "Ne to neuděláš víš jaký máme spolu vztah." Pavel už nevěděl co s Elen dělat, tak sebral veškerou svojí sílu a zavřel Elen do koupelny. Pak zavolal její matce "Není sní něco v pořádku čip nefunguje, ona si všechno pamatuje a ví co jsem zač." Elenina matka mu odpoví "Pošili ji do blázince, beztak si celý její život myslím, že sní není něco v pořádku." Mezitím Elen začne v koupelně šátrat po lécích. Vytáhne ibalgin. Předávkování zaručuje smrt a je proti bolesti. Nasype si růžové pilule do pusy zapije je vodou z kohoutku a už se zmítá v křečích. Vtom Pavel otevře dveře a usměje se "No tak vidíš vyřešila jsi to sama" a začne se šíleně nelidsky smát jak pominutý. Sanitku zavolá poději. Případ je uzavřen jako sebevražda z důvodu paranoi. Kdo ví kde je pravda že by Pavel?